Palacký - politik a vizionář
Palacký - politik a vizionář
Od poloviny dvacátých let se velmi angažoval na formování novodobé společnosti v oblasti vědy. Měl velkou zásluhu na rozšíření oblasti zájmu Vlasteneckého muzea a navrhnul pro něj novou koncepci, jehož zaměření bylo doposud většinou přírodovědné.
Roku 1826 vytvořil návrh muzejního časopisu, kterému byl nakonec redaktorem. Byl vydáván v českém a německém jazyce. V období let 1827–31 řídil měsíčník Monatsschrift der Gesellschaft des Vaterländischen Museums in Böhmen, později změněn na ročenku Jahrbücher des Böhmischen Museums für Natur- und Länderkunde, Geschichte, Kunst und Literatur.
V období let 1827–38 redigoval čtvrtletník Časopis Společnosti Vlastenského musea v Čechách.
V období let 1841–52 vykonával funkci tajemníka muzea, které se díky jeho činnosti stalo čelnou národní institucí a až do rozdělení pražské univerzity v roce 1882 byla centrem české vědy.
Od roku 1830 byl aktivní v Královské české společnosti nauk (KČSN), kde byl v letech 1839–44 sekretářem, dále v období let 1840–51 jednatelem historického odboru a následně v letech 1862–75 předsedou). Roku 1831 inicioval vznik Matice české, která podporuje vydávání vědeckých a beletristických děl. Českými stavy byl pověřen sepsat české dějiny. V roce 1838 mu císař udělil titul historiografa Království českého.
V rámci jejich přípravy vykonal mnoho studijních cest do zahraničních archivů, mj. do Vatikánu. Zpracovával, vydával prameny a edice památek (edice Archiv český).
Palackého aktivity v oblasti vědy měly národně společenský dosah, jenž jej podnítily angažovat se v politice. Stal se představitelem liberálního křídla české politiky 40. let a důrazně zastával austroslavismus. Proslavil ho Dopis do Frankfurtu, v němž odmítal začlenění českých zemí do sjednoceného Německa se slovy „Kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili byhom v interesu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“.
V květnu 1848 odmítl křeslo ministra vyučování v rakouské vládě. Roku 1848 předsedal Slovanskému sjezdu v Praze. Coby poslanec ústavodárného sněmu byl účastníkem zasedání ve Vídni a Kroměříži, po jeho rozpuštění na politickou činnost rezignoval.
V roce 1850 byl u vzniku Sboru pro zřízení Národního divadla a stal se jeho prvním předsedou.
Za bachovského režimu po porážce revoluce mezi roky 1848 až 1849 hlídala Palackého kroky policie. Následně se roku 1852 vzdává funkce jednatele muzea i předsedy sboru, nezvolili ho ani do muzejního výboru. V této době se věnuje především dokončení svého celoživotního díla - Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě, jejichž vydání počátkem padesátých let se neobešlo bez obstrukcí. Následně se zapojil do práce na Riegrově Slovníku naučném v období let 1860–74.
Po zrušení absolutismu se vrátil do politiky. Od roku 1861 byl poslancem českého zemského sněmu a po boku F. L. Riegra byl jednou z předních osobností staročeského křídla Národní strany. V roce 1867 vykonal spolu s dalšími tzv. slovanskou pouť do Moskvy, kterou česká politická reprezentace vyjádřila svůj nesouhlas s rakousko-uherským vyrovnáním. Po neúspěšném návrhu české strany na reformu národnostních poměrů v monarchii složil roku 1871 poslanecký mandát a politickou scénu opustil.